Koráby
Ještě včera jsem se zapřísahal
že svým citům už nepropůjčím jediný verš
už ani jedinou strofou své srdce nezatížím
neboť by puklo touhou
jako zvon zahlcený vlastní rezonancí
vesmír směstnaný v počátek bytí
Sotva den uplynul, znovu hřeším
než by se chladné kamení sypalo
z nějž pevný žalář chtěl jsem své lásce vystavit
slova hebká mi z duše plynou
Plujte, vy koráby naložené vírou
s plachtovím utkaným v mých tajemných zákoutích
kam sám chodím jen s hlavou skloněnou
přilněte k větrům, divokým smrštím
i stěží postřehnutelným vánkům
jež letmo a s něhou ohlazují tvář
Plujte do všech stran
neste mé touhy jak poselství světům
najděte ji, přístav mých lodí žádostivý
zakotvěte u mola a pevným lanem se přivažte
vyložte můj náklad a s novým vraťte se zpět